Operace „Zachraňme Willyho“ začala jednu zářijovou sobotu. Ptáte se, kdo je Willy? Willy je kříženec pointera, který byl zachráněn ze Španělska, z tzv. perrery.
Adopce psů ze Španělska – záchrana z perrery
„Perrera“ není útulek jako známe u nás. Někdy tam psi nemívají stále k dispozici vodu. Někdy nedostávají dost najíst. Kotce jsou přeplněné, takže může docházet k bojům, které končí smrtí. Ale hlavně tam platí jedno základní pravidlo: Pokud si odchycené psy nikdo do nějaké doby nevyzvedne (většinou však max. do třech týdnů), jsou tito psi utraceni. Dle informací od německých ochránců bývá někdy kvůli nákladům i tato smrt obzvláště trýznivá. Dobré zážitky nemají psi ani ze života předtím. Ve Španělsku jsou psi stále ještě bráni jako nástroj k lovu, hlídaní atd. Pokud svůj účel přestanou plnit nebo pro něj nejsou vhodní, tak jsou buď někde vyhozeni a ponecháni svému osudu (bohužel, asi ta lepší možnost) nebo jsou utýráni k smrti. Přidejte si k celé situace psů ve Španělsku ještě informaci o nekontrolované množení, protože není zvykem kastrovat. A není třeba se dále rozepisovat.
Systémová změna a hlavně změna lidského vzorce myšlení je zdlouhavý proces, proto do této situace vstupují různé zahraniční spolky a sdružení jako v našem případě spolek „Adopce psů bez hranic“, která se snaží dle svých možností spolupracovat s místními ochránci a adoptovatelné psy umístit v zahraničí. Zároveň také usilují o změny trvalejšího rázu. Pro začátek například jednoduché rozdělení psů v kotcích podle pohlaví a kastrování.
Ale zpět k Willovi.
Willy hledá domov – už podruhé
Po Willovi jsem pokukovala už v srpnu, když byl přivezen spolkem „Adopce psů bez hranic“ ze Španělska do Čech. A přiznám se, zamilovala jsem se do jeho ksichtů. Trochu povrchní, co? Ale to je tak vše, co bude na tomto povídání povrchní. Willy měl na každé fotce jiný kukuč. Tehdy jsem si říkala, že tenhle fešák bude mít brzo nový domov. A dál jsem se po tom raději nepídila. Patřím totiž mezi lidi, co by zachraňovali každou chlupatou kuličku. Rodiče by mohli vyprávět.
O to víc mě překvapilo, když jsem ani ne o měsíc později viděla zprávu, že Willy hledá znovu rodinu. Napoprvé mu adopce nevyšla. Dostala jsem bláznivý nápad… Už delší dobu jsem totiž přemýšlela nad tím, jestli náš druhý pes bude s PP (varianta A) nebo adoptujeme pejska z útulku (varianta B).
Psí učitel Garm
Můj první pes je border collie s průkazem původu. Chtěla jsem mít jistotu, že nenaletím nějakému množiteli. Jak říkám, byla bych ideální cíl. Ukázali by mi roztomilé štěňátko, které je podobné borderce. Klidně by ta podobnost mohla začínat a končit u toho, že by bylo černobílé. Upřímně, všechna štěňátka mi přijdou roztomilá. A mně by v tu chvíli už nic nevadilo. Klidně by mohlo být poznat, že není úplně fit, já bych ho ale přece zachránila. Při pohledu na malý chlupatý kožíšek by mi přestalo vadit, že nic nevím o rodičích, že nevím, zda nežijí ve špatných podmínkách a nejsou kvůli velkochovu těhle malých stěňátek týrána, nebo že platím nekřesťanské peníze, za zvíře a nemám jistotu, co z něj vyroste (Chápej, jestli to bude ta rasa, co si myslím, že kupuji). Ano, měla bych ho ráda. Ale jednoduše nepodporuji množení.
A své volby nelituji. Jsem vděčná za to, co jsem se s Garmem mohla naučit o výcviku psů a o psech obecně. Garm je skvělý parťák a výborný učitel. Kromě toho jsem okolo sebe měla skvělé lidi z Jihočeské psí akademie, kteří nám pomáhali a pomáhají. A proto mě to nyní víc táhlo k plánu B – adopce. Chtěla jsem tohle všechno, co díky Garmovi umím, vrátit zpět a pomoct nějakému psisku, které to potřebuje.
Adopci Willyho jsme doma probrali. Domluvili jsme se, že pro začátek zkusím zjistit, jestli Willy opravdu nemá rodinu. A pak už se ten vlak rozjel… V pondělí jsme se jeli na Willa podívat do dočasky. Pro jistotu jsem nechala připravit i adopční smlouvu. A mezitím jsme doma řešili, kde bude který pes spát, jak to bude s výcvikem a pravidly doma a co dělat a nedělat, aby si Garm a nový člen rodiny rozuměli. Tou dobou jsem ještě netušila, že já budu spát první dva týdny na gauči. Realita člověka pak zase vyškolila, že ne vše jde podle plánu a my museli reagovat podle toho, co přišlo.
Dočasná psí péče
Od domluvení návštěvy v dočasce jsem byla bombardovaná dotazy ze strany dočasné psí mámy, které nás měly donutit nad naším krokem přemýšlet. Budu upřímná, né vždy to bylo příjemné. Bylo to dost intenzivní, ale říkám si, koho tohle rozhodí, tak by se do toho pouštět neměl. Protože s pejskem z adopce můžou přijít náročnější situace, které musíte jako majitel ustát. Takže to, že si Vás někdo snaží „proklepnout“, je to nejmenší. Podívejte se na to z jiné strany. Jsou to lidé, co se starají o nechtěné psy. Vidí, čeho jsou lidé schopní a v jakém stavu psi jsou, když se k nim dostanou. Někteří psi se jim vrátí z adopce a pak jim někdo napíše, že o ně má zájem. Kolik otázek je dostatek, aby měli jistotu, že dávají pejska do dobrých rukou?
První kontakt – adopce
Pro Willa jsme jeli až k Ostravě – skoro 4 hodiny tam a 4 hodiny zpět. Na cestu jsme vzali i Garma, přece jen to měl být i jeho parťák. Od setkání jsme si moc neslibovali, protože nás už upozornili, že se Willy extrémně bojí. Původně jsem tu napsala jen „cizích lidí“, ale on se bál hodně věcí. Přesto jsme se vybavili pamlsky. Jenže když nám ho přinesli, tak se Willy tak hrozně klepal strachy, že jídlo bylo to poslední, co chtěl řešit. Konejšil a klepal se. Chtěl být neviditelný a choulil se do kuličky.
Nutno podotknout, že Garm byl z Willa nadšený. Dost nás překvapilo, jak moc. Willy z nás ale určitě nadšený nebyl. Nebylo to žádné seznámení, kdy pejsek vrtí ocáskem, skáče po Vás a Vy víte, že to je on, že Vám vstoupila do života hromádka štěstí. Ba naopak Willy byl hromádka strachu. Nemohli jsme se odvolávat na žádné znamení a říkat, že jsme ho tam přece nemohli nechat, protože on s námi chtěl jet domů. Willy s námi nechtěl. Až později jsem zjistila, že kdyby měl svět fungovat, jak si přeje Will, tak by nikdy strachy nevstal ze svého pelíšku. Ale o tom zas jindy.
Po chvíli nám došlo, že ho nemá cenu hladit o pár minut déle, protože tohle psisko bude potřebovat víc času, aby se zbavilo strachu a začalo s námi komunikovat. A my jsme mu čas dát chtěli, i když jsme nevěděli kolik ho bude potřeba. A tak jsme vyřídili papírovaní a vyrazili s Willym domu.
Cesta domů už ve čtyřech
Cesta domů byla dlouhá, jak pro něj, tak pro nás. Ani si neumím představit, jak musel být Jára unavený z řízení, ale já jsem ho ani nemohla vystřídat, protože on by si musel sednout k Willovi a to by nedělalo dobrotu. Willy se hodně bál cizích lidí, a pokud se k němu přibližoval muž, tak dostával panický záchvat.
Po cestě jsme několikrát stavěli, abychom se všichni protáhli. A už tady mi došlo, že to nebude jen obyčejné zvykání na nový domov. Willy byl venku v křeči a ze strachu ani nečůral. Na čtení pachů, jak to dělá Garm, ani nepomyslel. Prostě mě jen táhnul, ale nevěděl kam. Protože mě neznal, tak na můj hlas vůbec nereagoval. Koukal zmateně okolo. A tahal mě kamsi. Já jsem začínala mít strach, aby se nedostal z postroje, proto jsem ho do auta odnesla a pokračovali jsme domů.
Ačkoliv měl Willy vážit 20 kg. To znamená, že by měl být jen o pár kilo těžší než Garm, tak se prostě pronesl. On nespolupracoval. Nakláněl se ode mě na druhou stranu. A ještě ty nohy. „Pane bože, může mi někdo říct, jak se pohodlně nosí takhle nohatý pes…“
O Willovo prvních dnech u nás doma se dočtete ZDE.
