TIP NA VÝLET
- Délka trasy: 11,5 km
- Převýšení: 271 m
- Náročnost: lehce se zadýcháte
- Mapa: https://mapy.cz/s/jotekapano
Auto jsme zaparkovali na konci obce Pohoří na Šumavě. Přestože čtete správně „na Šumavě“, tak jsme vyrazili do Novohradských hor. Od parkoviště je to na Kamenec (1072 m n. m.), nejvyšší vrchol české části Novohradských hor, asi 4 km.
Nejdříve jsme prošli zpět celou ves po zelené turistické značce až k polorozpadlému farnímu kostelu Panny Marie Dobré rady. Tam se turistická trasa stačí vlevo a přechází na zpevněnou polní cestu. Tato cesta vedla skrz rozkvetlé horské louky a rašeliniště, kde se také nachází prameniště Pohořského potoka.
Exkurz do historie Novohradských hor
Obec Pohoří vznikla podél cesty do Freistadtu až v druhé polovině 18. století. V době rozkvětu obce, zde existoval pivovar a hamr. V nedalekých Šancích už ale od roku 1683 fungovala skelná huť. Kolonizace Novohradských hor byla neodmyslitelně spojena se sklářstvím. První skláři se znalostí podmalby sem přišli ze severních Čech. Teprve následně se zde začalo i s těžbou dřeva.
V Pohoří se vyráběly skelné tabule pro zrcadla, ale i do oken barokních kostelů. Kromě toho se odsud do celé Evropy, ale i například do Ruska, vyvážely (pod)malováné svaté obrázky na skleněných tabulích. V 1. polovině 19. století se v této oblasti zrodilo červené a černé hyalitové sklo.
Pohoří ještě na začátku 20. století prosperovalo. V roce 1923 dostalo městečko dosud nazývané Buchers, Puchýř nebo Puchoří nový název Pohoří na Šumavě. Po druhé světové válce v roce 1946 byli z obce vyhnáni původní němečtí obyvatelé. Dosídlení Slováky nebylo úspěšné a vylidňování pokračovalo. Po rozšíření hraničního pásma v roce 1973 Pohoří zaniklo. V roce 1978 byla stržena většina zbylých domů. Podobný osud postihl i další místa v této oblasti.
Zajímavé je, že místní kostel přežil bez úhony až do roku 1999, kdy se vinou podmáčení zřítila věž a hlavní loď.
Cestou na vrchol Kamenec
Asi 1 km od odbočky u kostela se stále budete držet zelené turistické značky, ale sejdete ze zpevněné cesty doprava.
Na konci poslední mýtiny před vrcholem Kamenec, na kraji lesa uvidíte po levé straně památný zerav obrovský a po pravé straně v lese zarůstají zbytky původního obydlí.
Dříve zde bývala osada Schwarzviertel. Z informativní tabule je vidět, že to, co dnes pomalu a jistě pohlcuje les, bylo dříve stavení na louce. Kromě toho se dozvídáme, že rozvoj Novohradských hor byl spojen nejen se sklářstvím, ale i se šlechtickým rodem Buquoyů, o čemž svědčí i tradice pojmenování míst a obcí po členech šlechtického rodu. Například obec Svatý Jan nad Malší má své jméno po hraběti Janovi Nepomukovi Buquoyovi a krajinný park Terčino údolí u Nových Hradů zase po jeho manželce.
Dále už trasa vedla lesem až na Kamenec. Přestože se na vrcholu nachází několik žulových skalisek, nečekejte žádné výhledy. Vrchol nepřevyšuje okolní lesní porost.
Z vrcholu Kamenec už to bylo jen 670 m na hranici s Rakouskem. Na tomto výletě půjdete i po rakouském území, proto je dobré u sebe mít i cestovní pas pro psa.
Po česko-rakouské hranici
Musím se přiznat. Ačkoliv jsem tuto trasu procházela již několikrát, tak se za hranicemi vždycky ztratíme. A nikdy nejsme jediní. A proto si na mapě všimněte, že od hranic nejdeme po turistické trase.
Od rozcestí „Pod Kamencem“, které je poslední na české straně jsme šli kousek podél plotu a pak jsme prošli bránou na rakouskou stranu. Člověk si myslí, že plot je hranice, ale je to pouze lovecká obora. Na rakouské straně je nejlepší jít po pískové zpevněné cestě. Tato část je bez ukazatelů, takže se prostě držte vlevo. Asi za 1 km ze zpevněné cesty povede odbočka doleva, kde bude zase brána. Dřevěná šipka s modrou značkou bude ukazovat doleva směr na Karlstift. Stejně jako my znovu projděte bránu a pokračujte po cestě. Za asi 200 metrů byste měli přijít na křižovatku a vy se dejte vpravo podél hranice. Poznáte ji podle hraničních kamenů, ne podle plotu.
Další část trasy je vedena po rakouské straně nebo přímo po hranicích. Budete procházet kolem barokního hraničního sloupu z roku 1661, který se nachází na pomezí Čech, Horního a Dolního Rakouska. Zde si také můžete odpočinout, protože je tam stůl s lavičkami.
Za pramenem „Antoniusquelle“ jsme pak odbočili vlevo a sešli ze silnice. U rozcestí „Pohoří – CZ/A“ nejdříve uvidíte rakouské značení a velkou informační tabuli. České značení najdete vlevo na zemi opřené o strom. Je to tam takto už několik let, takže nepochybuju o tom, že to tam ještě pár let vydrží. My jsme se dali vlevo a pomalu jsme se vraceli zpět po zelené turistické trase do obce Pohoří.
