První část příběhu „Zachraňme Willyho“ najdete zde.
Uff, konečně jsme dorazili domu. Willy pobíhal po bytě jak zaběhnutá srna. A do toho se s ním chtěl Garm seznamovat. Nakonec se Willy schoulil sice do rohu kuchyně, ale přímo před myčku. Měla jsem jasno, tahle schovka prostě nebude fungovat. A to hlavně kvůli tomu, že jsem měla po cestě už hlad a nechtěla jsem se kvůli Willovi vyhýbat kuchyni. Tím skončil přístup „necháme ho, ať nám ukáže, kde se bude cítit dobře.“
Základní pravidla a fungování domácnosti
Stejně rychle se také rozpadla naše teorie, že musíme Willa dát na úroveň Garma. To znamená – spaní vedle sebe a misky nedaleko od sebe. Protože jsme nakonec museli určit, kdo a kde bude pobývat, aby byla dodržená tato tři pravidla:
- Will potřeboval prostor a klid (i od Garma).
- My jako domácnost jsme museli fungovat.
- A Garm si neměl připadat odstrčený nebo nějak zásadně znevýhodněný.
Trošku oříšek. Proto jsme se vrátili k plánu „Harry Potter“ a Will byl ubytován v chodbě vedle schodů. Tak mohl být v případě nouze Willy sám na chodbě a Garm mohl vegetit v obýváku a kuchyni. Nakonec se ukázalo místo pro pelíšek jako ideální. Měl ho na místě, kde měl klid, ale zároveň viděl do kuchyně a mohl pozorovat dění v domácnosti a zvykat si na všechny ty divné zvuky. A důležité bylo, že zas nebyl tak moc zastrčený, protože jsme okolo něj procházeli.
Prvních pár dní doma
První den se Willy v podstatě nepohnul z místa. Na jednu stranu to nebylo dobré, ale na druhou to znamenalo, že to místo mu vyhovuje. Nepil a nejedl. Na venčení jsem ho pravidelně nosila, ale dostal vždycky panický záchvat, rozklepal se a zůstal nalepený na vstupních dveřích. Pak už s ním nic nehlo a nezbývalo, než ho zase odnést dovnitř na místo. Abyste rozuměli, Willy měl hrozný strach, že ho necháme venku. A tento strach ho většinou neopouštěl i dlouhou dobu poté, kdy důvod ke strachu pominul. V takových chvílích se nekontrolovaně klepal. Velký úspěch prvního dne přišel až v noci, kdy se napil z kýble na zahradě. Ale doma pořád nic. Asi nás podezříval, že jsme mu otrávili vodu.
První noc jsem spala na gauči. Myslela jsem, že to je na chvíli. Nakonec z toho byly dva týdny a moje záda už ke konci hodně protestovala. Garm spal na zemi u mě. A v kuchyni svítilo světlo, aby se Willy na chodbě nebál. No, co vám budu povídat, moc jsem toho nenaspala. Asi ve dvě hodiny jsem slyšela Willa kousat granule. A pak vstal Garm a dýchal mi na obličej. Tak mu říkám: „Neboj, taky ho slyším. Odpočívej.“ Garm asi nechtěl, abych prošvihla, že Willy žere.
Druhý den doma dával tušit, jak bude vypadat dalších čtrnáct dní. Ráno vstávačka v šest. Budím Járu. Budím Willyho. Jediný Garm vstal sám. Willy se teda na tak brzkou hodinu moc netvářil. Co naplat, musel ven. Včera se vůbec nevyvenčil. Ráno to byla překvapivě rychlovka. Žádný hysterák. Po odnesení ven se šel vyčůrat a rychle zpět dovnitř na místečko. Musím do práce a nechávám kluky samotné. Další pokus o venčení (tentokrát ve složení Jára a Willy) byl k ničemu. Úplně stejná reakce jako včera. Willy se Járovi nehnul ode dveří. To samé se opakovalo, když jsem přišla z práce a donesla jsem ho zase ven. Hrozně se klepal a udělal ze sebe malou kočičku. Asi bych nikdy nevěřila, jak takhle velký pes umí být v klubíčku malý.
Domácí krize – venčení a strach
Marné pokusy o venčení, kdy jsem Willyho nosila na zahradu, stresovaly nejen jeho, ale i mě. Naše domácí konverzace se výrazně omezila na hlášení, jestli se Willy vyvenčil. A to se nezměnilo ani během prvních pár týdnů. My, zvyklí od Garma, že se pes venčí prakticky pokaždé, když se dostane ven, jsme byli velmi překvapeni, když Willy čůral i dělal potřebu jen jednou denně. Postupně jsem si všimla, že možná hraje nějakou roli světlo, protože úspěšné venčení bylo vždy jen potmě – tedy ráno a večer. Proto jsme další pokusy během dne nedělali. Willy si to nošení ven taky zrovna neužíval. Byl to předčasně moc blízký kontakt se mnou. Naštěstí už alespoň začal baštit granule a pít. Pak dokonce jednou zničehonic přišlo znamení. Willy plaše nakoukl do obýváku, ale rychle zaběhl zpět na místo. Bylo jasno, chtěl ven. Jenže jsem ho tam zase musela odnést, protože se odmítl pohnout z pelíšku. A aby to nebylo moc snadné, venku přišel další panický záchvat. Zůstal stát u dveří, ale tentokrát jsem ho zvedla, hladila ho a domlouvala mu. Pak vyrazil. Ocas mezi nohama. Obcházel zahradu a vypadal, jako kdyby mi ukazoval, kde máme kopat zlato. No, tma dělala divy. Když jsme se vrátili dovnitř, tak se Willy rozvalil na Garmově pelíšku. Nechala jsem ho. Já si sedla ke knížce a Willy se rozhlížel. Byla jsem ráda, že na chvíli opustil svou komfortní zónu. Z toho dne pro nás bylo největší zjištění, že umí dát najevo, když potřebuje ven. Člověk se mohl trochu oklepat z té křeče „ten pes s námi vůbec nekomunikuje“.
Na konci každého dne jsem si psala, co se dělo, protože naše začátky s Willym byly, jako když se přidáte ke hře, kterou už někdo rozehrál. Vy neznáte pravidla, neznáte postavy – jejich schopnosti a slabiny. Musíte hodně dobře pozorovat a domýšlet si, abyste se mohli zapojit do hry a posunout se v příběhu. A to se vždycky hodilo mít sepsané předchozí tahy, hledat souvislosti a plánovat další postup.
Willy začíná objevovat svět
Willy postupně opouštěl svou komfortní zónu (rozuměj svůj pelíšek) častěji a častěji. Prostě se někdy rozhodl, že nechce být Harry Potter, a pokud jsem byla v obýváku já, tak se válel na koberci. Dokonce tam začal i spát. Kousek od gauče, kde jsem si já křivila záda. Ke schodům se vracel, když si nebyl jistý, když někde něco bouchlo nebo když přišel Jára. Postupně se otrkával a začal se rozhlížet po bytě. Bylo to pořád dost stydlivé a Jára nesměl být poblíž. Když se objevil, Willy se dal na zmatený úprk. Zmatený proto, že by byl schopný proskočit i oknem, kdyby se Jára špatně pohnul.
To, že se Willy začal víc pohybovat po bytě, znamenalo, že se i víc potkával s Garmem. S Garmem, který byl tou dobou hrozně natěšený, až se bude moct s Willym seznámit. Přišlo období „Garme, nech Willyho v klidu“ „On si nechce hrát“. Jára už tehdy říkal, že se to ještě otočí…
